Toto je naprosto zásadním faktorem. Nejideálnější by bylo, kdyby rodina k němu přistupovala tak, že daný člověk vůbec neumírá. Člověk prostě žije, tak podle toho k němu přistupovat. Nemělo by se k němu přistupovat jako někomu zvláštnímu, nebo jedovatému, vyhýbat se mu. Daný člověk se pak cítí špatně a cílem je, aby se cítil dobře
Umírající se nebojí smrti, bojí se umírání. Bojí se procesu umírání, tj. cesty smrti. Nejvíce se bojí nastupující nemohoucnosti a chátrání těla. Je potřeba, aby ti lidé, nebo rodinný kruh, aby se snažili realizovat následující kvality – neměli by v daném člověku vyvolávat dojem, že je nemohoucí a měli by danému člověku ukazovat, že je stále užitečný. Pokud je daný člověk se o sebe stále postarat, tak k němu budu přistupovat tak, že je toho schopen a budu to po něm vyžadovat a budu jej v tom podporovat. Toto je potřeba si uvědomit, abych nedělala z daného člověka více nemohoucího než ve skutečnosti je. Je potřeba být tvrdší, aby si nikdy nezačal říkat, že je k ničemu. Je to stále žijící člověk
Přemrštěná péče o umírajícího může člověku dát pocit zcela nemohoucího, a může v něm vyvolat pocit, že je mimino a mohu mu vzít chuť do života. Tito lidé potřebují mít možnost rozhodovat sami o sobě. Pokud se chce dívat z okna, pak mu vyhovím. Nemohu rozhodovat o životě a smrti druhého člověka. (pokud se někdo rozhodne, že chce dobrovolně odejít a projít eutanazii, a člověk je při smyslech, tak má svobodnou vůli k odchodu, v případě posledního přání bych se měla snažit člověku vyhovět).
Každý umírající chce zemřít důstojně, stejně tak, že každý člověk chce žit důstojným způsobem. Důstojnost ve skutečnosti především souvisí se spolurozhodováním (je jedno zda na druhé straně je rodina, nebo lékaři), každý člověk musí mít možnost spolurozhodovat o svém osudu. Je nutné umírajícímu poskytnout možnost volby. Toto však samozřejmě klade obrovské nároky na okolí umírajícího. Umírající se může rozhodnout ukončit jakoukoli léčbu, a pro okolí to může být náročné, ale je potřeba si uvědomit, že člověk má svůj vlastní život a chtít po někom, aby dělal něco proti své vůli je velmi sobecké.
Život je dar, ale dar dostávám proto, abych si s ním mohla dělat, co chci. Tj. chci-li zemřít, mám naprosté právo k tomu zemřít. Sebevražda je například důležitou zkušeností, kterou si daný člověk potřebuje projít. Pokud někdo po něčem hodně touží, tak je potřeba to danému člověku umožnit. Když to neumožním, pak mu odmítám získání zkušenosti. Z principiálního hlediska zakazování není správné. Mohu říct NE, ale nemohu zakázat, protože zakázat znamená, že druhému bráním. Je to vše o svobodném přístupu k životu, ale není to jednoduché.
Pokud je umírající schopen ještě komunikovat, abych si s umírajícím vysvětlila vše co je potřeba. Následně nastoupí hlubší fáze umírání, kdy umírající přestane mluvit a pak přicházejí na řadu dotyky. Je potřeba si uvědomit jednu věc a to je to, že s ním nemusím být ve chvíli, kdy zemře. Proto je potřeba užívat si každý okamžik, kdy s daným člověkem mohu být.
Potíže nastávají, kdy komunikace s umírajícím drhne nebo jiným způsobem vázne. Příčinou může být, že se třeba okolí bojí mluvit o umírání nebo těchto tématech. Tyto věci by se neměly lámat přes koleno, ale je lepší, když se okolí dohodne a s umírajícím bude mluvit ten, kdo má nejmenší potíže mluvit o těchto tématech.
V souvislosti s komunikací souvisí Fenomén posledního přání. Jestliže budu mít umírajícího v rodině, tak musím být připravena na situaci, kdy projeví poslední přání. Tento fenomén je výjimečný a je velmi závažný. Platí zde pravidlo, že bych měla využít všech svých dostupných možností, abych toto přání umírajícímu splnila. Poslední přání mohou být různorodá – od banálních (např. někdo umírá na rakovinu slinivky a má chuť na kyselé okurky, tak mu je prostě dám, umírá na rakovinu plic, a chce si vykouřit doutníků, tak mu je dám, někdo si přeje vypít lahev whisky apod.) ale i zásadnější přání, (jako je např. podívat se do místa svého rodiště, nebo v daném místě přímo zemřít, nejhorší je držet umírajícího v iluzi a říct mu, že to udělám, ale při tom budu vědět, že to není v mých silách, je potřeba být upřímná o svých limitech; nebo se chce podívat na nějaké krásné místo).
Tělesný dotyk je extrémně důležitý v momentě, kdy umírající přestává mluvit. Dotyk rukou je v podstatě možný kdykoliv, ale potřeba vycítit zda si to umírající přeje, či nikoliv. Přání bych měla akceptovat a vyjít umírajícímu vstříc
Hodně zásadní a důležitá záležitost. Umírající potřebuje někoho, kdo jej bude zastupovat vůči ostatním (závěť, nemocnice apod.) umírající chce urovnat věci vůči okolí. Je potřeba si ujasnit zda jsem schopna umírajícího člověka zastupovat. Jakmile jednou se zastupováním souhlasím, tak je takřka nemyslitelné z tohoto ustupovat. Zastupováním umírajícího mu výrazně pomohu.
Je potřeba rozpoznat příznaky smrti – smrt konstatuje vždy lékař – to je ze zákona.
Když umírající dosahuje finální fáze umírání – začíná se měnit obličej což je způsobeno změnou elasticitou svalů, uši, ústa nos, chladnou a blednou, nastávají přestávky v dýchání. Srdeční pulz přestává být hmatatelný. Přestává reagovat na vnější okolí.
Když je člověk mrtvý, tak srdeční tep je zastaven, mizí svalový tonus, po smrti za určitou dobu se uvolňuje moč a stolice, zřítelnice se zvětšují a zesvětlají.
Při smrti zůstávají oči vždy otevřené a po několika hodinách nastupuje tzv. mrtvolná ztuhlost a mrtvolné skvrny (tmavé, do fialova, tmavo-modra, do černa).
V domácnosti je potřeba si povšimnout příchodu smrti, tj. musím lékaři sdělit, kdy zhruba zemřel. Je potřeba přemístit tělo na nějakou podložku, kvůli moči a stolici. Tělo by mělo být umístěno v bytě tak, aby hlava směřovala k východu a nohy k západu. Ruce by se měly překřížit na prsou (je to rituální záležitost – kříž znamená zákaz, k tomu, aby se do těla nenastěhovala cizí entita, což je potřeba alespoň do té doby než nastane posmrtná ztuhlost) je dobré mrtvému zavřít oči a v dané místnosti vypnout topení. Je dobré zapálit svíčky oranžové barvy (oranžová barva pomáhá při procesu odtělení).
Je potřeba uvědomit pohřební službu. Mám však právo ponechat si tělo až 72 hodin, pak se musím dohodnout s lékařem.
