SENIOŘI
 

Během života prochází lidské tělo různými etapami. Víte, co se děje v organizmu když je nám 20, 30 a nebo 70 let? A proč někdo ve čtyřiceti vypadá o dvacet let starší a naopak, někomu byste v padesáti hádali o deset let méně? Jinými slovy – všichni stárneme rozdílným způsobem, ale za mnohé si můžeme i sami.

Péče o seniory

Základní potřeby starého člověka:

Fyziologické potřeby (výživa, vylučování, dýchání, spánek, pohyb, hygiena, správná teplota)

Potřeba bezpečí (fyzické, psychické bezpečí, ekonomické zabezpečení)

Sociální  potřeby (potřeba informovanosti, náležet k nějaké skupině, lásky, vyjadřovat se,

být  vyslechnut)

Potřeba autonomie (potřeba rozhodovat sám o sobě, uznání, vážnosti, pocit užitečnosti)

Potřeba seberealizace (rozvoje vlastní činnosti)

 

Péče o seniory s demencí

Senilita a stařecká demence jsou bohužel častými průvodci stáří a seniorů. Stejně jako u většiny onemocnění, lze i tomuto předcházet dodržováním jistých pravidel.

Co je demence

Demence je jednoduše řečeno úbytek vyšší mozkové činnosti. Úbytek této činnosti se týká např. paměti a dále pak schopnosti adekvátně reagovat na podněty a celkově „chovat se normálně". Neléčení choroby již od samého začátku pacienty ohrožuje a postupně je vede k jejich společenské izolaci. Péče o seniory, postižené demencí, bývá pro jejich rodiny velice náročná a často zcela nezvládnutelná.

Příklad speciální péče o seniory s demencí:

Reminiscenční terapie

Metoda, která využívá vzpomínek a jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů. Je vhodná pro zdravé seniory, kde má preventivní a aktivizační význam, ale zejména je důležitá pro pacienty s demencí, kteří trpí poruchami krátkodobé paměti, ale často si velmi dobře vybavují události dávno minulé. Je vhodná pro pacienty s lehkou či středně těžkou demencí, tedy pro pacienty, pro něž mnoho jiných terapeutických alternativ nemáme. Reminiscenční terapie může být individuální nebo skupinová. Jejím cílem je nejen zlepšení stavu pacienta, ale také a zejména posílení jeho lidské důstojnosti, zlepšení komunikace a ve svých důsledcích také pomoc a podpora rodinnému pečovateli. Nejedná se v žádném případě o cvičení paměti, které bývá u těchto pacientů velmi problematické.

 

Ergoterapie

Ergoterapie je léčebná metoda. Název ergoterapie pochází z řeckého ergon "práce" a therapia "léčení". Ergoterapie se tedy dříve nazývala léčba prací. Vychází z předpokladu, že člověk může zlepšit své zdraví a kvalitu života tím, že se aktivně zapojuje do zaměstnávání, která pro něj mohou být významná a smysluplná. Aktivitu či zaměstnávání ergoterapie vnímá současně jako prostředek i cíl léčby. Jestliže tato aktivita pak podporuje tělesné i psychické funkce, napomáhá současně návratu funkčních schopností.

Cíle ergoterapie

  • podporovat zdraví a duševní pohodu klienta/pacienta prostřednictvím smysluplné aktivity/zaměstnávání
  • pomáhat v rozvoji schopností, které se uplatňují při zvládání sebeobsluhy, pracovních činností a aktivit volného času
  • umožnit klientovi/pacientovi naplnění její/jeho sociální role
  • napomáhat k plnému začlenění klienta/pacienta do společnosti
  • posilovat klienta/pacienta v udržení, obnovení či získání kompetencí potřebných pro plánovaní a realizaci jejích každodenních činností v interakci s prostředím (zvládání nároků jak sociálního, tak i fyzického prostředí)

 

Začínáme pečovat o seniora

Při rozhodování o poskytování péče vašemu blízkému byste si měli položit následující otázky, které vám v rozhodování pomohou a navíc vám pomohou vytvořit pečovatelský plán, který odpovídá potřebám vašeho blízkého, ale i potřebám vašim a vaší rodiny.

  • Co příjemce péče potřebuje?
  • Jaká péče je zapotřebí, aby starý postižený člověk mohl zůstat v místě bydliště?
  • Kdo bude poskytovat péči? Kdy? Jak?
  • Má příjemce péče zůstat ve svém domově, žít se svými dětmi či jinými příbuznými, anebo se má přestěhovat (do domova důchodců, do pečovatelského domova, do střediska denní péče), má docházet domů kvalifikovaná pečovatelka, nebo je ještě jiné řešení?
  • Jak lze bydlení upravit, aby to příjemci péče umožnilo zůstat doma, resp. získat větší nezávislost na pečovateli?
  • Jsou-li zapotřebí vnější služby, má příjemce péče finanční zdroje k jejich zaplacení? Jak je může získat?
  • Jak je možné poskytnout péči osobě, která ji potřebuje, aniž by byla odmítnuta pozornost jiným (manželovi, dětem), za které pečovatel také nese odpovědnost?
  • Cítíte se Vy jako pečovatel unaven nebo frustrován péčí o starého bezmocného člověka?

Tím, že odpovíte na uvedené otázky, vytvoříte "Seznam potřeb" postiženého starého člověka a porovnáte je se svými potřebami pečovatele. Na otázky neexistují snadné odpovědi a řešení v každé jednotlivé situaci může být různé

Péče o  blízkou osobu může přinést změny do vašich vztahů s ní, s vaší rodinou, přáteli, péče může ovlivnit i váš pracovní život. Je to čas, kdy bude potřeba zdvořilá, otevřená a upřímná komunikace, aby vám pomohla projít všemi změnami ve vašem životě, kterou péče o blízkou osobu přináší.

Ochrana důstojnosti příjemce péče

Každý člověk má základní lidskou potřebu a právo aby s ním bylo zacházenou s úctou a respektem. Tato potřeba se nemění ani v situaci, kdy člověk onemocní nebo se stane postiženým – častokrát tato potřeba ještě posílí.

Osobu, o kterou pečujete, velmi dobře znáte. Znáte její osobnost, co má a nemá ráda, její silné a slabé stránky, její přání a potřeby.

Zvláště když pečujete o člena rodiny, je velmi jednoduché sklouznout do „ochranitelské“ role. Proto je nutné se kontrolovat a:

  • Bránit se přílišnému ochraňování pečovaného nebo rozhodování za něj
  • Postkytnout mu volnost rozhodovat o svém vlastním životě a vybrat si co a jak má být uděláno

Jednejte s úctou

  • Naslouchejte obavám vašeho blízkého
  • Ptejte se na názor a dejte mu najevo, že je pro vás důležitý.
  • Zapojte ho do co nejvíce rozhodnutí je to možné
  • Začleňte ho do konverzace. Nemluvte o něm, jako by s vámi nebyl.
  • Nezapomeňte, že hovoříte s dospělým, ani když vyžaduje velké množství péče. Žádný dospělý si nepřeje, aby se s ním zacházelo jako s dítětem.

Respektujte právo volby

  • Možnost rozhodovat nám dává pocit kontroly nad sebe samou. Je-li to jen trochu možné, nechte svého blízkého například rozhodovat co a kdy bude jíst
  • Jestliže váš blízký trpí demencí, nabízejte mu jednoduché možnosti volby. Jestliže chce například každý den oblékat stejné tričko, při jídle používejte přes oblečení ručník a tričko každý večer vyperte.
  • Jestliže vám volba vašeho blízkého připadá nedůležitá nebo hloupá, zamyslete se, proč je důležitá pro něj.
  • Jestliže se rozhodně pro něco, co může být nebezpečné, snažte se dohodnout na bezpečnějším řešení.

Podporujte nezávislost

Vlastní sebeúcta velmi trpí jestliže člověk ztratí kvůli své nemoci nebo postižení určitou část své samostatnosti. Příjemce péče se potom může cítit zbyteční či jako břemeno, které je vám na obtíž. Váš přístup potom může mít pozitivní vliv na jeho sebeúctu a nezávislost.

Vaše role je pomáhat nikoliv vykonávat činnosti místo příjemce péče. i když můžete určité činnosti udělat lépe a rychleji, podporujte vašeho blízkého využívat schopnosti a dovednosti, které ještě má. Nejsou-li schopnosti a dovednosti využívány, brzo dojde k jejich ztrátě.

  • Podporujte vašeho blízkého k co největší samostatnosti.
  • Buďte přizpůsobiví
  • Rozdělujte úkoly na menší části. Velké úkoly mohou vést ke ztrátě motivace.
  • Podporujte svého blízkého a poskytujte mu pozitivní zpětnou vazbu. Oceňte jeho snažení. Zvláště v situaci, kdy jsou možnosti vašeho blízkého omezené je upřímná pochvala velmi vítaná.
  • Snažte se o to, aby se váš blízký stále cítil potřebný.
  • Najděte pomůcky, které pomohou vašemu blízkému zůstat co nejvíce samostatný.

Člověk a jeho nemoc

Každá nemoc je provázena změnami funkce organismu. Nejčastěji nemoc provází špatný subjektivní stav a emoce. Nemoc je pro člověka stres, krizová situace, která narušuje duševní rovnováhu. Někteří lidé se stávají příliš popudliví. Takového nemocného může podráždit jakákoliv maličkost: hluk, rozhovory druhých, samota, tma, světlo atd. Nemocný se může stát příliš egocentrický, může si myslet, že se na něj a jeho nemoc musí soustředit život celé rodiny.

Někteří lidé se stávají příliš pesimističtí, může se u nich rozvíjet stálý depresivní stav. Takového nemocného nic netěší. Nezajímá se o všední věci a nesdílí starosti a radosti druhých. Na to, jak se člověk chová během nemoci, mají vliv kulturní, rodinné, sociální a jiné faktory. Vliv mají i osobní vlastnosti – vlastní i rodinných příslušníků. Přizpůsobení se nemoci trvá v některých případech velmi dlouho. Někteří lidé si na roli nemocného zvykají velmi těžce. Nemocní se často dostávají do konfliktu s blízkými i zdravotnickým personálem. Nemoc však může přinést i určité výhody. Pokud se člověk z důvodu nemoci zbaví nepříjemných povinností nebo se mu dostává větší pozornosti a péče, potom se mu může taková situace zalíbit a on se nebude chtít uzdravit.

Každý člověk doufá, že se vyléčí a jeho problémy se vyřeší; že lékař předepíše takový lék, který jej zbaví veškerého utrpení; že psycholog najde východisko ze situace a všechny problémy se samy vyřeší, přitom se člověk sám namáhat nechce. Svaluje veškerou odpovědnost za své zdraví na druhé a nepřeje si vzít na sebe ani její část. Uzdravení však ve značně větší míře závisí na člověku samotném, ne na jeho pomocnících. Aby se člověk uzdravil, musí se náležitě snažit a namáhat. Pokud dojde k nevyléčitelné nemoci, je třeba se s ní smířit a podle toho svůj život změnit. Je třeba držet dietu a zříci se některých věcí. Je třeba nutit se k pohybu, smířit se s nutností doživotního užívání léků, s určitým nepohodlím, a někdy dokonce se stálou bolestí. Nemoc je vždy provázena strachem, člověk se například může obávat invalidity, opakovaného záchvatu nebo recidivy onemocnění, změny vnějšího vzhledu, bolesti, ztráty blízkých, smrti atd. Jelikož se člověk o své zdraví a svůj život bojí, soustředí se na fyzické příznaky. Nemocný se může uzavřít do sebe, odmítat mnohá běžná zaměstnání a stále přemýšlet o svém neštěstí. Může si myslet, že je jeho situace horší, než ve skutečnosti je. Může příliš ostře reagovat na příznaky.

„Strach má velké oči,“ říká lidová moudrost. Existují i přímo opačné situace – člověk důležité příznaky ignoruje, protože je nebere vážně. Někteří nemocní svůj stav odmítají. Nemocný člověk se může stát bezmocným jako dítě. Lidé, kteří o něj pečují, k tomu mohou sami přispět, pokud za něj dělají všechno nezbytné. Režim na lůžku, krmení nemocného, provádění nejjednodušších všedních úkonů jen přispívá k rozvoji bezmocnosti. Za nemocného je třeba dělat pouze to, co on sám dělat nemůže. Bezmoc se projevuje v závislosti. Člověk, o kterého je pečováno, již nemůže být sám, je netrpělivý, požaduje okamžité splnění svých přání a chce, aby se někdo stále zdržoval nablízku. Těmto požadavkům je třeba čelit klidně a pevně, ale mírně. Část starostí je nutné přeložit na něj samotného. Tehdy se i nemocný stane méně náročným. S nemocným lehce dochází ke konfliktům. Může si myslet, že je o něj nedostatečně pečováno a jeho potížím není věnována pozornost. a přitom pečovatel prostě není schopen dělat více a chápe, že nemocný požaduje nemožné. V tomto případě se péče o nemocného může stát velmi obtížnou.

Lidé jsou různí, všichni máme své osobní povahové rysy. Pokud se takové rysy projevovali před nemocí, potom vyjdou během nemoci najevo ještě výrazněji. Poškození hlubokých mozkových struktur, způsobené dlouhodobým stresem, infekcí, otravou a poraněním, mohou vést k nevratným změnám osobnosti. Nemocný se může stát příliš podezíravým, nesamostatným, pedantským, malicherným, impulzivním, agresivním, nevyrovnaným nebo nepřívětivým. Pro pečovatele to je mimořádně obtížné, protože člověk se stal úplně někým jiným, než byl před nemocí.

Strava a pitný režim

U starších lidí je nutné zahrnout proces stravování do společenských aktivit.

Snažte se posazovat pacienta ke stolu s ostatními rodinnými příslušníky. Pokud to jde, vyhýbejte se krmení pacienta v posteli. Jestliže je to přesto nezbytné, snažte se po dobu jídla zajistit příjemné prostředí. Pacienta, který prodělal jednostranné ochrnutí, je třeba naučit jíst jednou rukou. Přitom ho k této činnosti povzbuzujte. Pokuste se zapojit i druhou ruku, jak je to jen možné. Nevidomý pacient obvykle zvládne najíst se sám. Jemu stačí vysvětlit, kde co najde na podnosu. Lze používat pomocné prostředky, například hrnky s víčkem se sacím otvorem nebo brčka na pití, speciální lžičky a vidličky.

Proces stravování vyžaduje trpělivost a čas. Během jídla zvedněte vrchní část pacientova trupu co nejvýš. Hlídejte dodržování norem chování okolí a podávání pokrmů (podnosy). Pokud ošetřovaný při krmení potřebuje vaši pomoc, provádějte to klidně. Je důležité podávat pokrm po malých soustech. Mělo by se střídat podávání potravin a tekutin. Pacient se nesmí krmit násilím. To může vést ke vniknutí potravy do průdušnice, k silnému kašli, křečím a udušení. Po dojedení je nutné udělat pořádek a sklidit nádobí. Vystydlá polévka nebo okoralé pečivo, ležící na nočním stolku celé hodiny, sotva dodají chuť k jídlu. Denní strava ošetřovaného se má skládat ze tří základních jídel. Mezi nimi je možné nabídnout ovoce, jogurt nebo mléko. Jídlo se nesmí kombinovat s léky. Může to změnit jejich vlastnosti a pokazit chuť jídla.

V případě umírajícího pacienta se doporučuje plnit všechna jeho přání. I to, co má zakázáno. Sluší se uspokojit všechny prosby umírajícího člověka.

Nechutenství

Příčiny

Existuje mnoho příčin, které mohou mít vliv na nechutenství. Jsou to jednak změny související se stárnutím, jednak faktory vyplývající z nemoci samotné a z užívání léků. Špatná nálada a menší chuť k jídlu mohou být vyvolány vlastní nemocí, doprovázené bolestí, nevolností, obavami o svůj stav, příjmem léčivých přípravků. To vše člověku snižuje nebo úplně bere chuť k jídlu. Pokud je pacient stále napomínán a znervózňován, když odmítne potravu, jeho stav se může zhoršit.

Lidé trpící psychickým onemocněním jsou často hubenější, i když s tím jejich choroba nemá přímou souvislost. Nemocní, kteří trpí syndromem demence, se vyznačují poruchou paměti a zapomínají se zkrátka najíst. Ošetřovaní s psychickými poruchami mohou odmítat jídlo a pití bez jakékoli rozumné příčiny.

Následky

Nemoc a stravování ošetřovaného jsou navzájem těsně spojeny: na jedné straně mnohé nemoci jsou důvodem snížení chuti k jídlu a tělesné hmotnosti, na druhé straně podvyživení lidé častěji onemocní. Souvisí to s tím, že se snižuje odolnost organismu vůči různým infekcím. Při špatném stravování se zpomaluje hojení ran, nemocný obtížně snáší ozařování, cytostatika, prodlužuje se pooperační uzdravování.

Co dělat?

Jestliže ošetřovanému chybí chuť k jídlu, je třeba chovat se k němu rozumně. Je nutné zjistit, co by si přál, a snažit se přání splnit. Člověk nejlépe přijímá potravu, na kterou je zvyklý. Pro povzbuzení chuti je možné k obvyklému jídlu nabídnout novou omáčku nebo salát. Přidáním čerstvé zeleniny získá jídlo na vzhledu i na chuti.

Pokud ošetřovaný trpí psychickou poruchou, může pomoci, když ho zapojíte do přípravy pokrmu a prostření stolu. Při této činnosti je třeba ho povzbuzovat. Společné obědy rodinných příslušníků a ošetřovaného často přinášejí značný prospěch. V případě pacientova nechutenství a úbytku váhy je nutné poradit se s ošetřujícím lékařem. Ten, pokud to uzná za nutné, pošle nemocného na další vyšetření. Je nezbytné zkontrolovat všechny přijímané léky, protože mohou způsobovat nevolnost a snížení chuti k jídlu.

Proleženiny

V jakých případech je třeba přivolat domů lékaře:

  • Pokud zčervenání a podráždění nepřejde během dvou týdnů, bez ohledu na přijatá opatření ohledně ošetření.
  • Pokud je pokožka kolem proleženiny svraštělá nebo popraskaná.
  • Pokud se objevily příznaky infikování proleženiny nebo části těla k ní přilehlé: opuchlost, bolest, výměsky nebo zvýšení místní teploty.
  • Při zvýšení tělesné teploty.

Proleženinám je snadnější předcházet, než je léčit.

Proleženina je vřed (nekróza tkáně), který se může objevit v důsledku dlouhodobého tlaku kosti na pokožku. Když člověk dlouho leží bez pohybu na jednom místě, ty části těla, kde se kosti nacházejí v blízkosti kůže, červenají a začínají bolet. K tomu dochází v důsledku stlačení kůže, z jedné strany kostí a z druhé lůžkem. V důsledku stlačení se objevuje podráždění a zánět.

Proleženina se tvoří nejen u lidí upoutaných na lůžko. Nemocní, kteří tráví mnoho času na invalidním vozíku, také trpí těmito potížemi, protože u nich dochází na určitých částech těla, konkrétně v oblasti hýždí, k velkému tlaku.

Proleženiny vypadají v raných stadiích jako zčervenalá, lehce oteklá pokožka, která se nehojí. Pokud se nebudou léčit, poškození se zvětšuje. Pokožka obvykle začíná praskat, vytváří se otevřená rána a přidává se infekce. K zanícení může dojít u kohokoliv, kdo je několik týdnů v nemocnici nebo dokonce tráví několik týdnů doma na lůžku. Stav takových nemocných se komplikuje vším, co způsobuje tření a dráždění: nedodržováním hygieny, únikem moči a stolice, poruchami krevního oběhu, zhmožděninami souvisejícími s námahou při pohybech na lůžku. K proleženinám obvykle dochází na těch částech těla, kde je kost přímo pod pokožkou. Nejčastěji na zátylku, za ušima, na loktech a lopatkách, v křížové oblasti, na bedrech, na kostech v sedací části těla, na kolenou, kotnících a patách.

Příčiny vzniku proleženin:

  • pokročilý věk (s věkem se obsah vláhy v pokožce a její pružnost snižuje; pokožka se ztenčuje a je narušeno spojení s podkožním vazivem);
  • ztráta váhy nebo nadváha;
  • změna citlivosti u ochrnutých pacientů a diabetiků;
  • poruchy krevního oběhu;
  • anémie;
  • nedostatečná hygiena a záhyby na ložním prádle;
  • vysoká teplota, zvýšená potivost, únik moči a stolice;
  • odřeniny a poranění pokožky, které mohou být způsobeny nepravidelným rozložením tlaku, kdy je nemocný obrácen na lůžku nedbale a „sjíždí“ do nesprávné polohy.

Prevence proleženin

Nemocný nesmí ležet na lůžku dlouho v jedné poloze. Pokud je člověk schopen se samostatně pohybovat, dbejte na to, aby měnil polohu těla každých 15 minut. Pokud se ošetřovaný nemůže hýbat, obracejte ho do nové polohy alespoň jednou za hodinu (pokud je na vozíku) nebo za dvě hodiny (pokud je na lůžku).

Díl postele pod horní částí těla nemocného nelze zvedat příliš vysoko nebo na příliš dlouhou dobu, protože se tím zvyšuje riziko poškození pokožky při „sjíždění“ nemocného. Pro usnadnění změny polohy je možné upevnit k čelu postele visutou hrazdu nebo „opratě“, kterých se člověk na lůžku drží, a tím je pro něj snazší polohu změnit. Používání speciálního prostěradla a nafukovací matrace pomůže zamezit odřeninám. Potřebná poloha ošetřovaného se zajišťuje podložením polštáře: pod lokty a paty se používají podložky z vlny (například ovčí kůže). Ty pomohou snížit tlak a přispívají k okysličení pokožky.

Věnujte pozornost:

  • Ložní i spodní prádlo nemocného na lůžku musí být z přírodních materiálů, které dobře sají vlhkost (bavlna, len). Na prostěradle nesmějí být záhyby a drobky.
  • Dlouhodobé působení potu, moči a výkalů poškozuje povrchovou vrstvu pokožky.
  • Nemocného je třeba mýt mycím krémem. Nedoporučuje se používat mýdlo, protože příliš vysouší pokožku.
  • Po umytí se pokožka neutírá, ale vysuší ručníkem, protože se na vlhké pokožce snadno tvoří odřeniny.
  • Pro zvlhčení a ochranu pokožky před následným působením vlhkosti použijte po mytí speciální krém.
  • Strava nemocného by měla být pestrá, měla by obsahovat dostatečné množství bílkovin. Bílkovina je pro organismus regenerační materiál a je životně důležitá pro udržování zdravého stavu pokožky. Proleženiny se mohou vytvářet také z nedostatku vitaminu C a zinku.

Léčba proleženin

Na vznik proleženin upozorněte již v jejich ranném stadiu ošetřujícího lékaře a poraďte se o vhodném způsobu léčby.


http://cms.nebesa.webnode.cz/