Mentální poruchy

Mezi poruchy intelektu řadíme dvě kategorie – mentální retardaci a demenci. Liší se věkem, kdy došlo k jejich vzniku. Mentální retardace je porucha, se kterou se dítě již narodilo nebo vznikla do dvou let.

Léčba mentálních nemocí

Lidé s mentální nemocí téměř vždy mají myšlenky, které jsou příliš komplikované, chaotické, nebo neorganizované. To se volá 'komplex'. Práce psychiatra je pomoci pacientu myslet jednodušším způsobem, například soustředit se na jídlo, vodu, přístřeší a fyzické teplo - základní lidské potřeby. Všechno další je nedůležité: stres z rodiny, přátelé, práce, láska a jiné komplexní a složité emoce a problémy jsou ignorovány v prospěch 'základů'. To pomůže pacientu soustředit se na to, co je důležité v životě. Tyto základy jsou solidní objekty, které je jednodušší pochopit a kontrolovat. Pacient relaxuje, protože on/ona nemá dále břemeno komplikovaných očekávání a emocionálního stresu. To se volá 'zmenšování komplexu'. To je důvod, proč psychiatři jsou někdy voláni 'cvokaři'. Někteří psychiatři jsou obviňováni z dělání pacientova komplexu více komplexním, soustředením se na vztahy a dotazováním pacienta stresujícími otázkami.

Jiné léčby jsou relaxace, bezstresové prostředí, uklidňující hudba, veselé bezstresové hry, jednoduché cvičení, jednoduché fyzické vnější aktivity, malování, 'mozková potrava' (jak ryba), zvuk a vůne vody, a regresní terapie.

Co je mentální retardace?

Označení mentální retardace se váže na následující tři kritéria:

1. člověk má inteligenční kvocient (IQ) nižší než 70-75
2. má vážná omezení ve dvou nebo více oblastech adaptivních schopností potřebných v každodenním životě - tedy komunikaci, péči o sebe sama, rodinném životě, sociální schopnostech, volném čase, péči o zdraví, sebekontrole, vzdělání (čtení, psaní, základy matematiky) a uplatnění v komunitě a práci.
3. tento stav trvá od dětství, vymezeného jako věk 18 a méně. (AAMR, 1992).

Adaptivní schopnosti jsou hodnoceny v přirozeném prostředí daného jedince vzhledem ke všem aspektům jeho života. Osoba s omezenou intelektuální činností, která není omezena v oblastech adaptivních schopností, nemusí být diagnostikována jako osoba mentálně retardovaná

Jaké jsou příčiny mentální retardace?

Mentální retardace může být způsobena jakoukoli okolností, která narušuje vývoj mozku před narozením, během porodu nebo v raném dětství. Je známo několik stovek příčin, nejrozšířenější je Downův syndrom, fetální alkoholový syndrom a syndrom fragilního X. Ve třetině případů se příčinu nedaří zjistit.

Příčiny mohou být roztříděny následovně:

Genetické podmínky

Jsou následkem abnormality genů zděděných po rodičích, odchylek při spojování genů nebo jiných genových poruchách způsobených během těhotenství infekcemi, příliš velkým osvitem rentgenovými paprsky nebo jinými faktory. S mentální retardací se pojí více než 500 genetických chorob. Jde například o PKU (fenylketonurii), ojedinělou genovou poruchu, někdy také zmiňovanou jako vrozenou poruchu metabolismu, protože je způsobena vadným enzymem. Downův syndrom je příkladem poruchy chromozomů. K chromozomálním poruchám dochází sporadicky a jsou způsobeny přílišným množstvím nebo přílišným nedostatkem chromozomů, případně změnou struktury chromozomu. Syndrom fragilního X je ojedinělá genová porucha nalézající se na pohlavním chromozomu a je hlavní zděděnou příčinou mentální retardace.

Problémy během těhotenství

Užívání alkoholu nebo drog těhotnou matkou může způsobit mentální retardaci dítěte. Poslední výzkumy prokázaly, že také kouření zvyšuje nebezpečí mentální retardace. Mezi další nebezpečí patří podvýživa, některé látky znečišťující prostředí a některá onemocnění matky během těhotenství, jako například toxoplazmóza, cytomegalovirus, zarděnky a syfilis. Těhotné ženy nakažené virem HIV mohou přenést virus na dítě, což může vést k budoucím nervovým poškozením.

Problémy při porodu

Přestože mozek dítěte může poškodit jakýkoli stav nezvyklé zátěže, nedonošenost a nízká porodní váha předpovídají vážné problémy častěji než jakékoli jiné podmínky.

Problémy po porodu

Dětské nemoci, jako například černý kašel, plané neštovice, spalničky či získaná meningitida a encefalitida, mohou poškodit mozek.

Poškození mozku nastává také při úrazech, například úderem do hlavy či při tonutí. Nenapravitelné narušení mozku a nervové soustavy může způsobit olovo, rtuť a jiné toxiny v životním prostředí.

Chudoba a kulturní omezení

Mentální retardace potkává i děti ze sociálně slabých vrstev následkem podvýživy, nedostatečné hygieny, nedostatkem lékařské péče. Děti ze znevýhodněných oblastí mohou být také kulturně omezeny v mnoha společenských a každodenních zkušenostech, kterých se dostává jejich vrstevníkům. Výzkumy ukazují, že tento nedostatek stimulace může vést k trvalému poškození a může se stát příčinou mentální retardace.

Epilepsie u dětí

Epileptické záchvaty se objevují u lidí v kterémkoliv věku. Přesto jsou životní období, ve kterých je nový výskyt epileptických záchvatů častější než v jiných. U tří čtvrtin nemocných s epilepsií se objevily první záchvatové stavy před dosažením věku dvaceti roků, v tomto období potom maximum nového výskytu záchvatů je do tří let věku a kolem puberty.

V Evropě, kde žije asi 400 miliónů lidí, trpí epilepsií asi 2 miliony dětí. Epilepsie se tak řadí k nejčastějším chronickým dětským nemocem. Věřte tomu, že se během svého života s dětskou epilepsií určitě nejednou setkáte.

Ojedinělý epileptický záchvat ještě nutně neznamená začátek epilepsie. Počet dětí, které v kojeneckém nebo batolecím věku prodělají jeden nebo i více záchvatů, aniž se u nich později rozvine epilepsie je bezesporu mnohonásobně vyšší než počet dětí trpících chronickou formou epilepsie.

Proč epilepsii léčit

Ačkoliv se někdy stává, že epilepsie ustoupí i bez léčení, je její léčba zpravidla vhodná. Tradovaná domněnka, že epilepsie sama od sebe vymizí v pubertě nebo v dospělosti, nejčastěji neplatí. Léčba cílená k zabránění vzniku záchvatů je potřebná z několika důvodů:

• Abnormální činnost mozku při opakovaných záchvatech se „vtiskuje“ do mozku stále více a každý záchvat „uvolňuje“ cestu dalšímu. Každý proběhlý epileptický záchvat zpravidla zvyšuje pravděpodobnost vzniku dalšího záchvatu. Uzdravování, je-li vůbec možné, začíná až tehdy, je-li tento začarovaný kruh přerušen. Proto je tak důležité, aby po včasné diagnóze následovala také včasná léčba. Čím později je zahájena správná léčba, tím menší má nemocný šance na uzdravení.
• Často se k takzvaným „malým“ záchvatům postupem času přidávají záchvaty „velké“; někdy i s odstupem mnoha měsíců nebo roků od výskytu prvních projevů epilepsie. Proto je důležitá léčba nejen velkých, ale i malých záchvatů.
• Protože se většina záchvatů dostavuje bez předchozího varování, jsou nemocné děti, u nichž jsou záchvaty provázené bezvědomím, poruchou vědomí, poruchou rovnováhy nebo pádem, ohroženy úrazem – třeba při lezení ve výšce, v silničním provozu, při jízdě na kole, chůzi po schodech, při koupání či plavání, při pohybu v blízkosti horkých předmětů apod. I pouhé sekundové „zahledění“ (absence) v trvání jedné až několika sekund může pro dítě představovat velké nebezpečí, nevyjímaje ani riziko bezprostředního ohrožení života.
• V průběhu epileptického záchvatu nejsou zpravidla mozkové buňky poškozeny, a to bez ohledu na charakter záchvatu (malý či velký). Teprve při velkém počtu opakovaných velkých záchvatů (generalizované tonicko-klonické záchvaty, záchvaty typu grand mal), zejména při epileptickém statu (velmi dlouho trvající záchvat nebo nakupení velkého množství záchvatů těsně po sobě) mohou být nervové buňky mozku nenávratně poškozeny nedostatkem kyslíku, výživy a dalšími nepříznivými vlivy. Úspěšná léčba snižuje riziko vniku epileptického statu.

Na tomto místě je třeba připomenout, že epilepsie není nemoc v pravém slova smyslu. Je to soubor příznaků, který je projevem porušené činnosti mozku. Ten sám o sobě ještě neříká nic o příčině této poruchy. Teprve pokud se podaří prokázat příčinu porušené činnosti mozku, je možné hledat takový způsob léčby, který by tuto příčinu eliminoval (kauzální léčba = léčba zaměřená na příčinu nemoci). Současná úroveň poznání stále nedovoluje stanovit příčinu epilepsie u všech nemocných. Je třeba přiznat, že dokonce u většiny z nich se tuto příčinu najít nedaří. U těchto nemocných přichází na řadu léčba symptomatická (léčba zaměřená na odstraňování příznaků nemoci, v našem případě zejména na potlačování záchvatů).

Jak se epilepsie léčí

Základní léčbou epilepsie je úprava životosprávy dítěte a podávání léků, tzv. antiepileptik. Jen v některých případech je vhodná léčba chirurgická.

Základem „epileptické“ životosprávy je u dětí pravidelný denní rytmus s dostatkem spánku, zejména v noci, a omezením fází usínání a probouzení během dne na co nejmenší míru. Neznamená to však, že byste neměli těmto dětem dopřát odpolední odpočinek. Dítě s epilepsií by nemělo být vystavováno extrémní zátěži, a to jak fyzické, tak i psychické. Děti s epilepsií, narozdíl od často tradovaného, nevyžadují zpravidla žádná speciální dietní opatření a není třeba jim zakazovat požívání žádných specifických potravin (čokoláda, kakao apod.). Zjistěte od rodičů, jaký má dítě denní režim doma, a pokuste se mu přizpůsobit jeho režim ve školce. Vyptejte se rodičů také na okolnosti, které podle jejich pozorování, vedou ke zvýšenému výskytu záchvatů a snažte se dítě těchto vlivů vyvarovat (fyzická či psychická zátěž, stress, emoce, sledování televize, počítačové hry, určité zvukové podněty apod.). U většiny dětí s epilepsií sledování televize či zábava s počítačem nijak významně nezvyšuje riziko vzniku epileptického záchvatu.

Pravidelné užívání antiepileptických léků zůstává základem léčby drtivé většiny epileptiků. Některé děti užívají jen jeden preparát, jiné kombinaci hned několika antiepileptik. Způsob volby správné antiepileptické medikace daleko přesahuje účel této příručky. Volba se řídí jednak charakterem záchvatů, jednak věkem dítěte a v neposlední řadě též zkušeností. Náleží do rukou zkušeného odborníka a nepřísluší nikomu jinému nasazenou léčbu jakkoliv měnit. V minulosti velmi zdůrazňované striktně pravidelné podávání protizáchvatových léků v přesně stanovenou denní dobu nyní, se zavedením antiepileptik s prodlouženou dobou účinku, ustupuje poněkud do pozadí. Neznamená to, že může dítě užívat léky, jak se nám zachce, ale znamená to kupř., že plus minus jedna hodina nehraje v podání léků rozhodující roli. Většinu léků ze skupiny antiepileptik je dnes možné podávat jen dvakrát (ba dokonce jen jednou) denně. Tím se výrazně omezuje počet dětí, které musí užívat své léky během denního pobytu v mateřské školce nebo ve škole. Ranní dávku dostanou doma před odchodem do školky nebo školy a večerní až po návratu domů. Jen malé procento dětí s epilepsií ještě dnes musí užívat léky i v poledne – u nich bude vaším úkolem dítěti léky podle rozpisu od rodičů podávat. Pokud náhodou dítě nebude mít polední dávku léků s sebou, není to zpravidla důvod k žádnému znepokojení. Vylučování většiny antiepileptických léků z organismu je natolik pomalé, že účinná hladina léků v krvi dítěte po ojedinělém vynechání dávky neklesne pod účinnou mez a dítě tak není nikterak ohroženo. Teprve opakované vynechání dávky může vést ke zvýšení rizika vzniku záchvatu. V každém případě však na vynechání dávky léků z jakéhokoliv důvodu upozorněte rodiče, až si přijdou dítě vyzvednout. Nejste-li si z jakéhokoliv důvodu jisti, zda dítě léky dostalo, nebo ne, uděláte menší chybu pokud mu je nepodáte, než kdyby jste mu je podali dvakrát (u některých léků je možné riziko předávkování).

Pozor! Veškeré léky uchovávejte bezpečně mimo dosah dětí. Některá antiepileptika mohou svým vzhledem připomínat dětem bonbony; zvláště u dětí je riziko otravy velké. Většina antiepileptik má tlumivé účinky na centrální nervový systém a požití jejich větší dávky může vést k vážnému ohrožení dítěte. Pokud zjistíte nekontrolované požití antiepileptik dítětem (ať už zdravým nebo nemocným) vyhledejte neprodleně lékařskou pomoc bez ohledu na to, zda dítě jeví známky intoxikace nebo se zdá být zcela v pořádku. K lékaři vezměte s sebou obal požitého léku a příbalový leták, je-li k dispozici (měli byste jej mít od rodičů).

Většina antiepileptik má celou řadu možných nežádoucích účinků. I o těchto účincích by měla být učitelka informována. Má-li dětem ve školce nebo ve škole podávat jakékoliv léky, měla by trvat na tom, aby jí rodiče dali příbalový letáček (případně jeho kopii) a ponechat ho uložený na obecně známém místě ve třídě.

Až u 60% nemocných se daří podáváním antiepileptik zcela zabránit výskytu epileptických záchvatů, u dalších zhruba 20% lze záchvaty léčbou výrazně omezit. U zbývajících 20% se však záchvaty s různou frekvencí a intenzitou objevují i přesto, že užívají antiepileptika. U části těchto nemocných přichází ke zvážení neurochirurgická léčba (operace mozku). Operace mozku je indikována také u těch dětí, u kterých se podrobným vyšetřením prokázala operací odstranitelná příčina záchvatového onemocnění. S kandidáty operační léčby se v mateřské školce nebo ve škole zřejmě nikdy nesetkáme, protože jsou to obvykle děti s těžšími formami epilepsie nebo s jinými těžšími neurologickými poruchami, které neumožňují bezpečnou integraci v předškolním a školním kolektivu. Můžeme se tam však setkat s dětmi po úspěšné operaci mozku. Jejich zařazení do mateřské školky stejně jako do školy je třeba jistě konzultovat s odborným lékařem. Těchto dětí se však nemusí pedagogové apriori obávat. Samotný údaj o prodělané operaci mozku nic neříká o stavu dítěte ani o jeho schopnostech. Řada těchto dětí dobře obstojí při srovnání se svými zdravými vrstevníky. Jejich integrace do kolektivu stejně starých dětí jim velmi usnadní návrat do normálního života a interakce s vrstevníky stimuluje jejich duševní i fyzický rozvoj, který bývá často v důsledku mozkového onemocnění opožděný.

Přestože psychoterapie jako základní léčba epilepsie nestačí, její význam při zvládání psychických problémů dětí s epilepsií je nesporný.