HOSPIC A UMÍRÁNÍ

Hospice jsou zařízení, které se zabývají komplexní péčí o těžce, smrtelně nemocné pacienty s nevyléčitelným onemocněním (většinou onkologického charakteru). Hospice jsou nestátní zdravotnická zařízení, zařízení lůžková (s hospitalizací pacienta) nebo domácí, někdy označované jako mobilní (ošetřovatelský tým dochází k nemocnému do jeho domácího prostředí, aby pomohl rodině s péčí o jejich blízkého). Není-li možné, aby příbuzní o nemocného celodenně 24 hodin pečovali, potom je pro pacienta vhodný lůžkový hospic

Hospice jsou určeny především pro pacienty s onkologickým onemocněním v konečném stadiu nemoci, kdy už neexistuje žádná naděje na jejich plné uzdravení.
I když jsou hospice určeny převážně pro pacienty s nádorovým onemocněním, je možné i přijetí pacienta, který takové onemocnění nemá, ale jeho zdravotní stav je natolik vážný, že není jeho uzdravení možné a nachází se v závěrečném stadiu svého života.
I pro takovéto nenádorové onemocnění platí možnost respitního pobytu.

Hospicová péče je určena všem věkovým kategoriím, i když je pravda, že většina pacientů hospice bývá ve věku od 50-60 let výše.

O přijetí nebo nepřijetí pacienta k hospitalizaci rozhoduje vždy vedení hospice - hospicová komise, především hospicový lékař, pro přijetí k hospitalizaci je rozhodující pouze zdravotní stav pacienta.

Pacienti s onkologickým onemocněním v závěru svého života obvykle trpí velkými fyzickými bolestmi, avšak díky specializaci hospicových lékařů na paliativní péči (léčbu bolesti) je možné zajistit, aby těmito bolestmi netrpěli. Nedílnou součástí léčby bolesti je citlivý lidský přístup, který je zaměřen na léčbu duše a který významně přispívá ke kompenzaci bolesti těla.
Není proto pravdou, že umírání je pouze plné bolesti, osamění a neporozumění - v hospici tomu tak určitě není.
Ze své praxe mohu uvést, že je v hospici přítomen i humor a bývá ho hodně (v nemocnicích většinou chybí) a téměř rodinná atmosféra, která přispívá ke klidu a relativní pohodě hospitalizovaných pacientů.
Ošetřující personál se o pacienta stará a zajímá jako o člověka a ne jako o věc, jak tomu mnohdy bývá v nemocnicích, Domovech důchodců a LDN, péče je zde velmi osobní. Díky často velmi chladnému, neosobnímu přístupu k pacientům v nemocnicích, některých Domovech důchodců a LDN, lidé v těchto zařízeních umírat nechtějí. Je jasné, že ze smrti má každý člověk obavy, má strach z bolesti, ztráty soběstačnosti, odloučení, osamělosti - tyto obavy se mnohonásobně umocňují, "musí-li" člověk umírat v prostředí, kde se necítí v bezpečí a mezi blízkými ...
Cílem hospicové péče je vždy spokojenost pacienta - mírnění bolesti, uspokojení duchovních i sociálních potřeb, a vytvoření prostředí bezpečí v těžkém životním období člověka.

Nemocný člověk potřebuje i v závěru svého života ty, kteří ho mají rádi a rozumějí mu - přítomnost, blízkost a aktivní účast jeho rodiny pomáhá všem pochopit vyrovnat se s jeho neodvratnou smrtí a také se svou smrtelností. V konečném stadiu nemoci potřebuje pacient být v "místě bezpečí", tj. tam, kde nebude sám a kde bude mít pocit bezpečí (doma nebo v zařízení, kde se člověku projevuje úcta a láska - hospic). Pro pocit bezpečí pacienta je důležitá komunikace, dobro, bratrství a láska, doprovázení s respektem k životu a smrti.
Hospicová péče pracuje s nadějí - nabízí rodinám hledat a uzdravit vzájemné vztahy tak, aby se v budoucnu na tuto část společného života dalo ohlédnout s vděčností a s vědomím, že čas věnovaný jejich blízkému měl smysl a že bylo uděláno všechno, co uděláno být mohlo.

Dokáže-li se člověk smířit s vlastním životem, vlastní konečností, vlastní smrtí a má-li pocit bezpečí, je jeho odchod z tohoto světa velmi klidný a beze strachu, dokonce lze říci, že je spokojený a šťastný.
Aby se člověk dokázal smířit se svou konečností, je nutné pokusit se pochopit a přijmout následující:
- přijmu svůj život jako dobrý, pokud přesáhl hranice mého vlastního "já" - tzn., že jsem něco udělal pro druhé
- neptám se, co život dluží mně, ale co já dlužím životu
- nevyhýbám se tématu prožívání konce, marnosti, smyslu života a smrti
- přiznám si a přijmu dobré a pokorně odpustím zlé a nezdařené v prožitém životě, jak sobě, tak i druhým
- hledám a naplňuji konkrétní smysl současné situace - přijmu a projevím lásku, smíření, odpuštění, konám vše k uspořádání věcí, s vírou a nadějí přistupuji k nedokončenému
- pokusím se pochopit, že se do skutečného smyslu prožitého života nepočítají "úspěch, neúspěch, slasti a radosti", které jsou v toku času pomíjivé
- přijmu, že se do smyslu života počítá vše, co jako dobré zůstává, zlé věci a činy mohu napravit skrze lítost
- uvědomím si, že každý život má svůj začátek a konec, a svou cenu s ohledem na svou konečnost


http://cms.nebesa.webnode.cz/